Proč tu vlastně stojí?
Trochu historie
Po druhé světové válce statkáři Robert a Ludmila Pospíšilovi hospodařili na statku č. 93 ve Starých Čívicích. Hospodářství se dařilo, produkce byla vysoká a potraviny v poválečné Evropě značně nedostatkové. Bohužel on a mnoho jiných soukromých zemědělců v Československu se stali nepohodlnými a ze svých statků byli vyhnáni...
Robert Pospíšil se narodil v roce 1904 poblíž Bystřice pod Hostýnem do sedlácké rodiny jako jedno z šesti dětí. Vystudoval měšťanskou a poté zemědělskou školu, kde začal snít o velkém moderním hospodářství. Během svého mládí se ve svém snu utvrdil, když pracoval jako účetní v mlékárně a když na statku svých rodičů provozoval moderní mlátičku pro celé okolí.
Aby svému snu dostál, domluvil se s rodiči, ač byl jejich jediný syn, že nepřevezme jejich hospodářství, ale pouze dostane svůj podíl a pokusí se stát moderním velkostatkářem někde jinde. V roce 1938 si vybral statek na Žitném ostrově na Slovensku, kam se přestěhoval už se svou manželkou Ludmilou, kterou si před tím ve stejném roce vzal. Bohužel, vlivem válečných událostí o svůj statek bez náhrady přišli a s úplným minimem majetku se museli vrátit do Čech.
Zde začátkem druhé světové války začali hospodařit na pronajatém statku v středočeských Voticích. Zemědělství zde nebylo jednoduché, protože tato oblast je součástí České Sibiře. Pěstovali zejména sadbové brambory, hrách a žito.
Naštěstí je moc nezasáhl začátek a průběh druhé světové války. Až ke konci k nim začaly prosakovat zprávy o tom, co se dělo na frontě nebo v koncentračních táborech. Třeba Voticemi projížděl vězeňský transport a místní obyvatelé byli zhrozeni stavem zbídačených vězňů. Pokusili se s nimi alespoň podělit o jídlo a navařit jim polévku, což jim dozorci nakonec povolili.
Po válce Pospíšilovým nájemce neprodloužil na statku smlouvu a tak se přesunuli do Polabí, kde si na splátky koupili zanedbaný statek ve Starých Čívicích. První rok 1947 na statku byl neuvěřitelně těžký kvůli velkému suchu. Naštěstí se podařilo sucho překonat a následující roky na statku již byly o mnoho lepší a dařilo se pravidelně splácet. Dokonce se jejich prací a znalostmi podařilo, že hospodářství bylo jedno z nejmodernějších a tím pádem i nejvýnosnějších v oblasti. Používali na svou dobu velmi pokročilou techniku, třeba traktory, elektrickou mlátičku, samovaz nebo přístroje pro strojní dojení krav.
Mezitím však začala přitvrzovat politická situace po komunistickém puči v únoru 1948. Mluvilo se o zavedení kolchozů podle sovětského vzoru. Manželé Pospíšilovi dokonce uvažovali, že přijmou nabídku na emigraci do Patagonie, ale zaváhali a stali se nepohodlnými pro režim.
Stát zavedl nesplnitelné povinné dodávky, odvolal většinu pracovní síly ze statků a nařídil pěstování rostlin, se kterými místní sedláci neměli žádné zkušenosti a pro místní podmínky se nehodily. Tím byla vytvořena půda pro následné represe vůči statkářům. V roce 1950 zatkli i Roberta Pospíšila pro neplnění dodávek. Putoval po několika věznicích včetně Jáchymova.
Po propuštění byl společně se svou ženou a čtyřmi dětmi vystěhován do malého domku o jedné místnosti poblíž Mnětic, kde nebyla elektrika, voda, ani suchý záchod.
Čívičtí obyvatelé se v té době od Pospíšilových povětšinou zcela odvrátili, mnozí represe dokonce slavili. Ne však nadlouho. Družstevnímu hospodářství se na statku příliš nedařilo, mnoho polí leželo ladem a produkce značně klesala. K tomu si musíme uvědomit, že od začátku druhé světové války fungoval přídělový systém a potravin byl neustále kritický nedostatek. Komunistická vláda takto likvidovala zemědělce po celé zemi a tím nadále zhoršovala situaci. Celé to dokládá zápis z Čívické kroniky z roku 1950:
Ustavení národní správy nad č.p. 93.
Pro sabotování plánovaného hospodářství v zemědělství a neplnění státních dodávek byl dne 24. července 1950 zajištěn a vzat do vazby majitel statku č. 93 ve Starých Čívicích p. Robert Pospíšil.
Na celém hospodářství byla zavedena národní správa a prozatímním správcem jmenován Doležal Čeněk. Místním zemědělcům je výměry MNV ukládáno každodenní zajišťování správného chodu na statku. Den ze dne byla situace na statku horší a tak ku konci měsíce srpna 1950 je svolána veřejná schůze všech zemědělců i ostatních občanů, kteří se mají k současné situaci vyjádřit.
Je určeno pracovníky ONV v Pardubicích zem.referentem B. Pětiokým, Dr. Letochou a Ing. Stárkem zemědělcům - společně hospodařit, rozdělit jednotlivé zemědělské pozemky ze statku 93, na statku dle určení jednotlivě pracovat."
Z tohoto vyplývá, že Roberta zatkli uprostřed žní a nezvládali pak sklízet a pokoušeli se práci nařídit místním. Jak to dopadlo vystihuje dodatek z roku 1951:
Hospodaření na č.p. 93.
Na pozemcích, které byly přiděleny místním zemědělcům, tito špatně hospodaří. Nic nepomáhají ani brigády místních občanů a tak zůstává 9 hektarů půdy neobděláno. Místní národní výbor proto přistupuje k vytýčení pozemků pro každého jednotlivce zvlášť. Z těchto přikázaných nájmů jsou předepsány snížené povinné dodávky. "
V průběhu let se rodině Pospíšilových povedlo přesídlit do Lázní Bohdanče a zde si postavit dům, kde se zájmově věnovali zahrádkářství. Robert podle nařízení musel pracovat nejprve jako dělník v cihelně, později jako tesař a lešenář ve stavbě. Sametové revoluce a návratu statku do rodiny se však dožila pouze Ludmila.
Dnes na statku bydlí potomci Pospíšilových, nikdo z nich se však k zemědělství nevrátil.
